„Mám strach a deprese z HIV“

Jednoho dne, když jsem měl program pro třetí ročník střední školy, za mnou přišla Vendulka, na pohled moc milá dívka. Vzala si mě stranou a spustila: „Mám strach a deprese, že jsem HIV pozitivní. Nemohu kvůli tomu spát a ze strachu celé noci propláču.“

Přitakal jsem, že jí poslouchám a ona pokračovala:
„Víte, my máme takovou partu kluků a holek a každý pátek se setkáváme na chatě. Tam posloucháme muziku, potom tancujeme a když odbije půlnoc, rozděláme nádobíčko a pícháme si drogy.“

Byla velmi upřímná a mně v mysli vrtalo hlavou, zda používají sterilní jehly. Pokračovala: „Jeden si píchne pervitin, dá injekční stříkačku kamarádovi, ten si píchne, dá ji dálšímu a tam za tu noc použije stejnou jehlu osm až dvanáct lidí. Nikdy ji nedezinfikujeme, maximálně umyjeme vodou.“

Polil mě pot, ale ona zpozorněla a přidala:

„Ale to není všechno. Je tam také volný sex. Měla jsem už více jak čtyři kluky, kteří měli přede mnou mnoho jiných děvčat.

Mám strach, že jsem se mohla nakazit HIV virem stejnou jehlou, nebo při pohlavním styku.“

Povzbuzoval jsem jí k tomu, aby si došla na test HIV, že do týdne má výsledky. Nechtěl jsem, aby měla strach a deprese a povzbuzoval jí k tomu, že jí s tím test pomůže, pokud je zdravotně v pořádku.

Bohužel tento příběh měl smutný konec. Dívce opravdu diagnostikovali nemoc HIV a do 7 týdnů od nálezu se jí objevila malá skvrnka na kůži. Jednalo se o nejhorší typ rakoviny kůže, tzv. Kaposiho sarkom. Dívka bohužel podlehla nemoci AIDS.

Někdy se nám nepodaří zastavit zlo včas, do třídy přicházím s preventivním programem už pozdě. Mládež už stihne zajít daleko. Můžeme však ovlivnit ostatní a takovým příběhům předejít. Prevence a programy na školách v tom jednoznačně pomáhají.