„Bojím se jezdit domů“

Když jsem potkal Elišku, chodila do prvního ročníku střední školy. Po programu ve třídě si mě vzala stranou a zeptala se, zda by se mnou mohla mluvit chvíli o samotě.

Pak se mi svěřila, že nechce jezdit z internátu domů. „Mám strach. Nechci jezdit každý pátek na víkend k rodině. Nevlastní bratr a otčín mě potají znásilňují. Jste první, komu to říkám. Nevím, co mám dělat.“ Říkala mi s brekem, zoufalstvím ve tváři, ale s odvahou věc řešit.

Dívce jsme nakonec s vychovatelkou internátu sehnali ubytování i na víkendy. Eliška tak nemusela každý víkend jezdit domů a mohla začít žít v bezpečí od zla, které se jí do té doby dělo. Věc zneužívání jsme také postoupili k řešení příslušným orgánům.

Zásadním momentem v Eliščině životě bylo, že mě na škole potkala a mohla se mi svěřit. Neměla totiž nikoho, komu mohla důvěřovat a do přednášky, kterou jsem pro jejich třídu připravil, nesebrala ani odvahu někoho požádat o pomoc. Toho dne, kdy jsem měl u nich ve třídě program, jsme v jejím životě zastavili zlo.